Zlín

Sparta

1:2

Zlín

Karlovy Vary

3:9

Pardubice

Zlín

Zlín

Ostrava

6:5

Zlín

Havířov

1:4

Olomouc

Zlín

7:2

Zlín

Olomouc

0:5

Sparta

Zlín

6:1

Karlovy Vary

Zlín

6:1

Zlín

Pardubice

ne

5.1.

Ostrava

Zlín

so

18.1.

Havířov

Zlín

ne

19.1.

17.05.2020 Jakub Kudláč

Dlouholetý klubový lékař Marek Bis: První titul byla pro Zlín velká událost. Co řekl o Háblovi?

Při dotazu, kdy poprvé stál na střídačce zlínských sledge hokejistů v roli klubového lékaře, musí začít lovit ve svém fotoalbu. „To už je doba… Tady vidím nějaké fotky z roku 2003, to byl Hamé cup, tak nějak jsem mohl začínat,“ vzpomíná už na sedmnáct let starý příchod mezi tehdy „Sedíci Medvědy.“ Název klubu se už mezitím několikrát změnil, doktor však nikoli.

To totiž končila u týmu paní doktora Coufalová, která se mnou pracovala tou dobou na úrazovce. Nabídla mi tuto pozici a od té doby už si ji držím. Vždycky jsem tu partu obdivoval, mám s ní perfektní vzpomínky. Je to fajn kolektiv, ti lidé jsou díky tomu úrazu někde jinde, je to zajímavější s nimi,“ říká Marek Bis.

Za sedmnáct sezon u klubu zažil mnohé. Nejprve mimo jiné čtyři neúspěšné finále. Až přišel rok 2012. „Pro Zlín to byla velká událost. V Česku sledge hokej založili, ale na titul čekali nesmírně dlouho. Bylo to tenkrát obrovské zadosti učinění, dlouho se na to makalo. Všechno bylo navíc umocněné tím, že chvíli před tím zemřela Hanka Herinková, která fungovala u týmu. Tím titulem se to celé zlomilo a od té doby zažíváme zlaté časy,“ usmívá se doktor, který naštěstí nikdy nějaké vážné zranění při sledge hokeji řešil nemusel.

Párkrát byla zranění, kdy jel někdo do nemocnice, ale spíš to bývá takové klidnější. I když to tak na první pohled nemusí úplně vypadat,“ přiznává.

Za to klidné určitě neměl poslední týdny, kdy celý svět zužuje pandemie koronaviru. „Je to pro nás trochu těžší, ale jde to. Musím zaklepat, že osobně jsem se s tímto virem nesetkal,“ říká lékař zlínské traumatologie.

Právě tam pomáhá pacientům zpět do života. A někdy i do reprezentace

Původně chtěl být chirurgem, už dvacet let ale pracuje na traumatologii. Nelituje. Přestože se potkává s vážnými zdravotními úrazy a zásadními zlomy v osudech lidí, říká, že jej jeho povolání naplňuje. „A dává mi možnost pacientům pomoci ve chvíli, kdy to opravdu potřebují. Ve chvílích, kdy často bojují nejen o život, ale i o svou další existenci,“ říká lékař Marek Bis z Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně.

O tom, že se z čerstvě vystudovaného doktora nestane chirurg, ale traumatolog, rozhodla vlastně náhoda. Ve zlínské nemocnici, když se do řad jejich zaměstnanců hlásil, právě nebylo na chirurgii volné místo. Dalšími možnostmi byla buď traumatologie, nebo odchod do jiného města. Marek Bis zvolil tu první. „Patřím do Zlína, tady jsem doma. A práce na traumatologii mě začala rychle bavit, navzdory úskalím, které tento obor má.“

A těch je přitom dost. Traumatologie je obor lékařství, který se zabývá prevencí, diagnostikou, léčením a rehabilitací poranění, zejména pohybového ústrojí. Jejími pacienty jsou lidé po vážných pracovních úrazech, po autonehodách, častá jsou i zranění způsobená vlakem. Služby jsou tak pro lékaře, sestry a další zdravotnický personál někdy až dramatické, bojuje se mnohdy o každou minutu.

„Stres je velký. Naše zákroky jsou náročné, vidíme často devastující poranění. Musíme se umět vyrovnat s nepříznivými osudy lidí, které léčíme. Náročné jsou přesčasy, jak pro mě, tak pro mou rodinu. Od ní potřebuji hodně podpory a tolerance,“ nezastírá zkušený lékař.

Zdeněk Hábl? Jen potřeboval nový smysl života

Není výjimkou, že lidé při úrazech přicházejí o ruce či nohy nebo o jejich části. Pro jejich osudy to vždy znamená zásadní změnu, se kterou se mnohdy oni i jejich okolí obtížně vyrovnávají. Nejde jen o to zvládnout péči o sebe, naučit se pohybovat s omezenými možnostmi, tito pacienti musí náhle řešit svou další perspektivu, profesní, lidskou, častokrát se vyrovnávají se ztrátami svých snů a mění své životní plány. Tohle všechno si Marek Bis uvědomuje a pokud to situace dovoluje, snaží se pomoci nejen na sále či v ordinaci.

Třeba tím, že pacienty směřuje ke sportu, k disciplínám speciálně upraveným či vymyšleným pro tělesně postižené. Třeba právě ke sledge hokeji. „U některých pacientů je sport možností, jak pokračovat v plnohodnotném životě plným výzev a cílů. Může jim dát novou životní náplň a druhou šanci,“ ví zlínský traumatolog.

Marek Bis pro zlínský sledge hokej objevil Zdeňka Hábla. Ten v mladém věku přišel nezaviněně o nohu, když jej k nárazníku jeho dodávky přimáčkl zezadu jiný automobil. Už na lůžku v „Baťovce“ projevoval velké odhodlání se s novou situací poprat. „Nerezignoval. Jen potřeboval nový smysl života. Řekl jsem mu o sledge hokeji, ve Zlíně je vůbec nejstarší a nejúspěšnější klub v České republice. Jak Zdeňa skončil rehabilitace, objevil se na tréninku. Byla to vzpruha nejen pro něj, ale i pro jeho spoluhráče,“ vzpomíná Marek Bis.

Jestliže se sledge hokej stal pro Zdeňka Hábla do jisté míry požehnáním, stal se i on v určitém smyslu požehnáním pro zlínský klub. Ten v něm brzy získal špičkového hráče a reprezentanta, který navíc přístupem a silou osobnosti strhává k lepším výkonům a nasazení i své spoluhráče. Má tak velkou zásluhu na tom, že Zlín v posledních letech dominuje domácí scéně a úspěšný je i v konfrontaci s evropskými týmy. Jeho hráči pomohli českému i slovenskému národnímu týmu mezi světovou špičku. „Marek Bis měl na můj život bezprostředně po nehodě obrovský vliv. A má ho i nyní, jsme přátelé. Také on mi pomohl k poznání, ztrátou nohy můj život neskončil,“ prohlásil Zdeněk Hábl, jenž se Zlínem získal všech šest mistrovských titulů.

Marek Bis a Zdeněk Hábl (vlevo)

Bisova práce je i o víře a naději ve šťastné osudy

Příběh Zdeňka Hábla je pro Marka Bise nejsilnějším, který během dvou desítek let na traumatologii zažil. Přiznává však, že je do značné míry výjimkou. Častější jsou totiž případy, kdy pacient brzy sportovní sny opouští – a často i rezignuje na životní plány. „Ty situace, do kterých se po zranění dostávají, jsou nesmírně obtížné, to je potřeba si uvědomovat. Obtížné pro ně i pro jejich okolí. A právě okolí mnohdy nepomáhá. Rodiče, partneři, známí, mnozí z nich vidí ve svém blízkém pacienta, který je odkázaný jen na jejich pomoc. Myslí si, že sám se o sebe nepostará. Což často není pravda a přílišná péče a zbytečné ohledy tak dotyčnému škodí. Pokud je to možné, je potřeba k vyléčeným pacientům přistupovat jako k plnohodnotným lidem, kteří se musí snažit a sami bojovat. Nechat je, ať se vlastní vůlí a pílí prosadí. To je to nejlepší, co pro ně mohou udělat. A mnozí to dokáží,“ upozornil Marek Bis, který neztrácí víru ve šťastné osudy svých pacientů. „Rád bych, aby se pro co nejvíce z nich nestalo jejich zranění životním postižením, ale výzvou k tomu být co nejvíce úspěšní. A to je jeden z hlavních motivů mé práce na traumatologii,“ zakončuje.

Marek Bis ošetřuje Martina Joppu